Řvala: "Poooď, poooď, poooď!!! Děleeej, děleeej, zabééér!"

Nějaký ten pátek jsem přemýšlela, jakým dalším sportem si nechám zkřížit cestu. Vyhrál tokickboxing.

Na recepci řekli: „Ahoj, ukážu ti tělocvičnu.“ Vstoupili jsme a mě omráčilneskutečnýsmrad. Ten se ale vzápětí rozplynul pohledem na osm mužů do půli těla. Jeden dělal shyby, druhý lámal stroj, třetí boxoval a nad nimi se majestátně dmul nápis: “Když nemůžeš, tak přidej!” Emil Zátopek.

Řekla jsem si: „Smrad vydržim!“

V tom přišla trenérka Lenka. Má za sebou sedmdesát sedm zápasů. Myslím, že jí dneska neporazím. Začali jsme klusat a já si uvědomila, že na příští tréning, pokud se tedy ještě nějakého zúčastním, si rozhodně vezmu podprsenku…(bez komentáře :)

Už při cvalu stranou jsem cítila každý sval svého těla. Jako vorvaň jsem totiž pár týdnů jen hnila. Když říkám pár, myslím tím přibližně rok a půl. Při výklusu se po nás chtělo deset angličáků. Deset čeho??? Pravého angličáka jsem neudělala ani jednoho. Místo toho jsem si pomáhala baletními pohyby těla a snažila jsem splynout s davem. A zase výklus, který se tentokrát připepřil žabáky, které jsem naposledy dělala v páté třídě. Od té doby jsem si slíbila, že toto zvíře už nikdy, nikdy, NIKDY dělat nebudu.

Trenérka Lenka byla však nekompromisní. Řvala: "Poooď, poooď, poooď!!! Děleeej, děleeej, zabeeer!" A všech třicet osm nadšených kickboxerů makalo. Makala jsem taky. A byla to jedna žába za druhou…

Rozdávaly se činky. Vzala jsem si takové dvě pidi ruličky. Ty sviňuchy v sobě ale skrývaly každá přetěžkého půl kila. Prosila jsem ramenní klouby, ať vydrží.

Následovaly vysněné boxerské rukavice. Své vlastní jsem neměla, musela jsem vyfasovat náhradní. Bylo mi jasné, že rukavice měl už někdo přede mnou, ale co se mnou tedy pořádně zamávalo, byla další nesnesitelná nálož smradu. To byloneuvěřitelné, co z těch boxérských bambulí šlo...!!!

Ale Lenka nás hecovala dál: „Poooď, poooď, nejsi přeci žádnej sráááč!“ Já tedanejsemžádnej sráááč!!! A na to se mi marně snažil pomoci můj vnitřní hlásek: “Jsi princeznááá...”

Vzala jsem si rukavice a hlásek - nehlásek jsem se vzpřímenou hlavou přistoupila k pytli. Spustila se skvělá hudba. Boxovala jsem jako divá. Překvapilo mě ale, že se boxovací pytle dělají z betonu. Po třech úderech jsem měla z rukou opičí pracky. Ale jela jsem dál. Byl to úžasný adrenalin. Přesně tak, jak jsem si to představovala. Hlasitá hudba, smrad, slzy, smrad, pot, smrad a Lenka, která nás nenechala vydechnout.

Boxování do pytle se v pravidelných intervalech střídalo s posilováním. Úlevně jsem vždy odhodila ty smraďošky na zem a snažila se vydržet to, co ostatní.

Jsem ráda, že jsem o tomto zážitku audio nahrála hned, protože den následující jsem nemohla ani… ani pohladit své vlastní děti.

"Hej, přijdeš příště?"

"No jasně!"

Vždyťživot nás má přece bavit!!!