Cože znamená šlápnout do...?

Znáte to. Ten pocit vnitřního neklidu, který se vám začne manifestovat v těch nejméně příjemných situacích?   

To máme záchvěvy vnitřní nespokojenosti trvající už nějaký ten pátek a lup, hovňous na bosém chodidle vlastního dítěte. Samozřejmě v momentě, kdy jsem už opravdu, ale opravdu musela jít. Jak je možné, že se něco takového objeví na dětském hřišti?

"Ten písek smrděl, mami," šeptá mi do ucha dcera a mně se podlamují kolena. 

Beru klacek a celou situaci do vlastních rukou. Kéž bych měla kolíček na nos. Další věc, která mi příště v kabelce chybět prostě nebude!!! Po zádech mi teče Niagára. Syn se dožaduje další sušenky. A já škrábu, stírám a skučím. Dcera v těch nejvyšších decibelech vedle mého ucha volá na kamarádku, ať na ní počká. Syn tu sušenku opravdu chce. 

"Mami, mám to trošku i na ruce," šeptá mi dcera další sladké tajemství.

"Hlavně na mě nesahej!!!" upozorňuji ji tónem, za který by mě Nevýchovní rodiče rozhodně nepochválili. 

Nejde to. Drží to a nepouští se to. Šoupu jí chodidýlko po trávě, po hlíně, po betoně. Nic. Co to hergot... V duchu mi jedou nejhanebnější nadávky pod sluncem, které do mě nelítostně pere.

Zákon přitažlivosti praví: Přitahuje se podobné. Super. To člověku hned zvedne náladu. Musím změnit své myšlenky, nebo se na mě převrhne celá cisterna. Potřebuji se opět hodit do módu záměrného tvůrce své vlastní reality, neboť zrovna tohle je tedy trošku error, co si budeme povídat. 

Po 40min celá situace bohužel nekončí. Naopak atmosféra hustě houstne. Drhnu totiž již po 26 (nekecám) dceři chodidlo mýdlem. Smrtelné aroma nepolevuje ani o píď. Volím prášek na praní. Snažím se dceři vystvětlit, že bolest je jen v hlavě. A co Savo?

O tři dny později si dcera radostně běhá bosá na písku...