Zaslechla vnitřní hlas a obrátila svůj život vzhůru nohama!

Za 2 měsíce mi končí rodičovská dovolená, a to znamená, že bych potřebovala pomoct s následujícími otázkami:

• Mám pokračovat v podnikání? Uživím se tím?
• Nebo mám jít do práce? A pokud ano, tak do jaké?
• Co vlastně umím? Co by mě bavilo? Co je mým posláním?  
• Proč mívám občas ten divný pocit v oblasti břicha?
• A co náš vztah? 10,5 let spolu, dvě děti, rodinka jako z časopisu, pod pokličku naštěstí nikdo nevidí, takže vše je úžasné, ale… Hergot, to “ale” mě tam fakt ruší…!!!
• Jak mám zvládat pravidelné školní přípravy se svou dcerou, bez toho, aniž by došlo k újmě?
• Jsem vůbec normální, když si kladu podobné otázky?
• Jak to, že mi připadá, že nikdo nic podobného neřeší?
• JAK TO LIDI DĚLÁTE???

Hlavu mám jak nafukovací balón a v oblasti srdce mi roste zvláštní tlak. Čtyřicáté narozeniny mám za sebou a teď do toho ten konec rodičovské. Mám 7 kg navíc, divnou vyrážku na rukou, nic nestíhám, s mužem si řekneme ráno: „Ahoj,” a večer: „Dobrou noc,” a PMS mám 26 dní v měsíci.

Sedám si k největší nabídce práce... Však tu pro mě něco bude. Všichni pracují, všichni něco dělají. Je přece normální jet každé ráno tam a odpoledne zase zpět, vyzvednout děti, udělat úkoly a všechny ty povinnosti, které nevidí nikdo jiný, než já. Také je určitě normální začít se v 18:30 učit násobilku, protože se z toho zítra zkrátka zkouší! „Tak, lásko, kolik je 2 x 8?” ptám se dcery. Přemýšlí. Začínám si dělat kafe. Když dopíjím druhý šálek, radostně vykřikne: “Šestnáct!” “No úžasné,” předstírám své nadšení, “a kolik je 8 + 8?” Na to už jsem se ale ptát neměla...

Je to zvláštní, ale i mantra mého muže přestává ve většině případech zabírat: „Zvládli jsme to my, zvládnout to i oni. Zvládli to i oni, zvládneme to i my…”

Tak hergot, jaká je ta moje práce?

„Ty chceš ale přece cestovat!“ s jistým důrazem, uvnitř mého těla, na sebe upozorní Opravdová část mě samotné. Říkám jí má Opravdová…

Upřímně? Mám mnohem radši, když je ticho!!! Totiž, když na sebe neupozorňuje, tak mám prostor dělat ty normální věci a splynout s davem.

„Šuš!!!“ okřiknu ji rázně. Pevně doufám, že nemá v úmyslu začít opět prudit. Zrovna teď, když potřebuji přijít na to, co normálního budu v životě dělat dál! S naprostým despektem a touhou zkrotit ji tedy dodávám: „Jak cestovat? Se dvěma malými dětmi? Co to zase kecáš za nesmysly? Dcera chodí do školy, tak se laskavě prober!!! A můj muž přece nemůže!” Najednou ztichnu a výjimečně se zamyslím... Nemůže a nebo nechce? Z té otázky mě ale začíná píchat v břiše, a tak se raději vracím k tomu jistému, k online nabídce práce.

Bez jakéhokoliv upozornění mi ale Ona přepne obrazovku na portál nejrozmanitelnějšího ubytování po celém světě. Čučím jako puk. Taková krása. Ty možnosti. Ty barvy, názvy, destinace, styly... A v tom momentě se má Opravdová chytá žezla: „Do Asie nepojedeme. Je tam vedro, je to daleko a jezdí tam všichni. Mně se líbí Evropa! Tam nikdo přes zimu nebude. Bylo by super odjet hned teď, v listopadu, a nejméně na 3 měsíce, co myslíš?“

Šmankote! Ještě, že jsem z nás dvou ta NORMÁLNĚJŠÍ! Ještě, že používám mozek, což se o mé Opravdové říct fakt nedá.

„Tak a dost!!!” houknu na ni zpříma.„Jsi NORMÁLNÍ? Přes Vánoce???“

„No jasně, že přes Vánoce. Vždyť si posledních 5 let přeješ strávit Vánoce ne podle toho, jak chce tvůj muž, co říkají reklamy a spousta lidí okolo, ale podle toho, jak chceš ty. Pamatuješ?“

„Nepamatuju!!!“ odpovídám už fááákt naštvaně. „Přeješ si to Ty, ne Já! Nebýt na Vánoce doma? Vždyť za to je upálení! Já chci mít Vánoce jako normální lidé. Chci to chtít jako můj muž. Chci mít všechno načinčané, chci dělat salát a chlebíčky, chci umýt všechna okna, zabít pavouky, vše převléknout a pouštět si koledy. Chci to všechno stihnout, chci být u plotny v krásné zástěře a popíjet v klidu svařák, chci mít purpuru na plotně, chci mít napečeno víc cukroví než moje tchýně a chci být u toho šťastná! Chci se i letos přež… k prasknutí, potom to všechno rychle rozbalit a s totálním vyčerpáním do toho bordelu padnout  přímo po tlamě. Ráno chci jako čipera vyskočit a připravit k snídani okoralé chlebíčky, chci to všechno zase uklidit a chci nachystat děti tak, abychom stihli všechny návštěvy. Za pár dní chci vyhodit stromeček na hromadu u popelnice a chci stihnout výměnu všech dárků, které se mi nelíbí, nebo mi nejsou, jasný?!!!” ječím na svou Opravdovou. Jak ta mě dokáže občas vytočit??!!!!

„Hm, zajímavé…” usmívá se láskyplně má Opravdová, „já však cítím, že i přes tuto smršť ti začíná pomalu docházet, že to, co chci Já, chceš vlastně Ty! A co si myslíš, že chceš Ty, chce vlastně tvůj mozek. A když si to přeje tvůj mozek, tak to ale zákonitě není mé přání. Takže to, co si myslíš, že chceš, vlastně vůbec nechceš. Chápeš to?”

„Co to meleš?!!” ohrazuji se na Ni s nádechem zoufalství. „Copak je normální jezdit někam sama s dětmi? Na 3 měsíce? Vzít dceru ze školy? A bez svého muže??? Vždyť jsme rodina! A v rodině je přece NORMÁLNÍ, že… že…” Sakra, zrovna teď mě nic nenapadá! Slyšíš mě?” Takhle rozčílená jsem už dlouho nebyla. Sotva popadám dech. „A dcera je ve 3. třídě!!! To bych ji jako měla učit já? Vyjmenovaná slova a násobilku? Každý den? Ty ses vážně zblázniláááááá!!!!” Tak, a teď mi určitě praskne nějaká cévka.

Proč hergot nemůže být Opravdová část mě alespoň trošičku NORMÁLNÍ? Proč zrovna ta moje takhle otravuje? Prý cestovat. A do Evropy. Vždyť po rodičovské se ženy přece NORMÁLNĚ vracejí do práce, ne?! Co si vůbec myslí, ta sobecká sobkyně?

„Víš, co si myslím?” ptá se mě laškovně. „Myslím si, že pojedeme do Řecka. Někde jsem totiž slyšela, že zrovna Kréta je ostrov s extrémně silnou ženskou energií, a to by nám teď oběma bodlo, že mám pravdu?“ Zhluboka dýchám do papírového pytlíku, zatímco Ona bez ostychu pokračuje dál. „Jéééé a představ si, že na Krétě jsou i hory, nejvyšší má 2456 m n. m. Hustýýý. Hej,my milujeme hory!!!” nadšením už skoro píská a já se ocitám v největší hloubce své bezradnosti a ztracenosti.

Začínají mi téct slzy. V myšlenkách se vracím k poslední hádce se svým mužem: „Proč hergot nemůžeš být NORMÁLNÍ?"

No, kecala bych, kdybych tvrdila, že to nebolelo. Totiž...

Celý život se nesnažím o nic jiného, než být NORMÁLNÍ.

Vždy jsem se snažila dělat NORMÁLNÍ věci!!! Snažila jsem se číst pravidelně noviny a být v obraze. Snažila jsem se péct na cestu řízky, mít doma uklizeno, vypráno, uvařeno, zalito, vyžehleno, složeno, vyluxováno a vytřeno. Snažila jsem se vozit své děti na kroužky, odpoledne si s nimi hrát a s láskou čekat na svého muže, až se večer vrátí unavený a bez energie. Snažila jsem se být vzorná manželka a jako NORMÁLNÍ žena jsem se snažila být klidná, vyrovnaná, respektující a usměvavá. Snažila jsem se nebrat si věci osobně a nevytvářet si domněnky (ha, ha, ha). Snažila jsem se přijmout jeho názory za své, pít zelený ječmen, pravidelně cvičit, nejíst po 17h a mazat se krémem proti celulitidě. Snažila jsem se být vždy upravená, nekousat si nehty, přijmout školský systém, respektovat, že nemá čas, ale hlavně jsem se snažila žít tady a teď. Přísahám, že jsem se v životě nesnažila o nic jiného víc, než abych byla normální.

Najednou se cítím nějak vyprahle. Má Opravdová si toho ale vůůůbec nevšímá a čte mi radostně dál: „Na Krétě se narodil Zeus, tajemně se tam prý skrýval v jeskyních, aby se jednoho dne, v Palestině, zamiloval do krásné Európie. Hele, a teď poslouchej… Aby ji mohl získat, proměnil se v býka a unesl ji zpět na svou Krétu.”

Z ničeho nic mnou projíždí extrémně silná vlna vzrušení. Přiznávám, že tohle jsem teď nečekala. Neplánovaně se mi rozšiřují panenky, točí se mi hlava a buší mi srdce. Vypadá to, že mi asi začíná pomalu docházet, že má opět pravdu. Vždyť Ona má přece vždycky pravdu. Ona zkrátka ví, kudy vedou mé další kroky.

Přestávám s ní bojovat. Z dálky vnímám svůj mozek, který se tady a teď ocitá v naprosté panice. Váží přibližně 1300g a přitom nade mnou dokáže mít občas takovou moc. Slyším, jak se mě snaží varovat. Chrlí na mě jeden logický argument za druhým. Potřebuje mě přece ochránit před všemi těmi zuřivými tyrannosaury, kterými se to tu jen hemží. „Ale já už jsem velká holka, lásko,” uklidňuji ho, „a potřebuji žít tak, jak mi radí Opravdová část mne samotné.”  

Ta si teď divoce tančí a já, s tím největším úsměvem na tváři, kupuji 3 letenky. V zápětí platím zálohu za překrásný byt s terasou, na pláži, s výhledem na Libyjské moře a s krbem.

Odlétáme za 3 dny... A mě to najednou přijde úplně normální. Protožejá si najednou připadám zase NORMÁLNÍ...  

P.S. Jediné, co ještě potřebuji zařídit, je: Ellí škola, nakopírovat učebnice, zjistit, jak ji to všechno naučím bez toho, aniž bych se z toho zhroutila, zajistit nám auto, naučit se pár slov řecky (v naší vesničce bude jen pár stařičkých domorodců), napsat si seznam nákupu (nejbližší obchod je 18 km), koupit si noťas, zařídit pojištění, udělat seznam všeho, bez čeho se neobejdeme, vrátit knížky do knihovny, koupit si skicáky a barvy, vymyslet, co tam budeme 3 měsíce dělat, napsat tento článek, vyměnit peníze, připomenout svému muži, že vše se děje pro naše dobro, omluvit syna z pravidelné kontroly, odhlásit dceři obědy, koupit si noťas, zajít si na nehty, zařídit dceři narozeniny, zabalit všechny hračky, knížky, sešity, pastelky a dárky k vánocům, které samozřejmě ještě musím koupit. Potom už jen stačí zajít do banky, přesvědčit samu sebe, že veškeré mé strachy a pochybnosti jsou zcela irelevantní, koupit si nové ponožky, zrušit všechny schůzky, omluvit dceru z plavání, koupit si odlakovač, barvu na vlasy, sehnat někde 3 velké a 3 malé kufry a modlit se, že se nám to tam všechno vejde. No, tak snad jsem na nic nezapomněla.  

Celé dění můžete sledovat na FB...:)